Po invazi Ruska na Ukrajinu byly první sankce ze strany EU a mezinárodního společenství diplomatické a finanční. Pokračování války vedlo několik zemí k rozšíření rozsahu sankcí směrem k těm obchodním. Ačkoli jsou tyto sankce bezprecedentní, jsou jednoznačně nedostatečné, protože ruská ekonomika se nadále těší stabilnímu toku příjmů z prodeje ropy, plynu a uhlí.
Podle Eurostatu činil ruský dovoz energie do EU v roce 2021 přibližně 99 miliard EUR a 62 % tvořil dovoz z Ruska. S válkou cena energií prudce vzrostla. Dnes platí EU Rusku za ropu asi 640 milionů eur denně a 360 milionů eur za přepravovaný zemní plyn. To by se mělo porovnat s náklady Ruska na jeden den války na Ukrajině, které se odhadují na 0,65 miliard (Centrum pro hospodářskou obnovu 2022). Energetická závislost EU na Rusku je nepochybně její Achillovou patou a je nejsilnější ekonomickou pákou Ruska. To se musí změnit.
Neochota uvalit embargo na ruskou energii je založena na názoru, že pro firmy a domácnosti by neexistovala žádná alternativa k ruské energii. Tento nedostatek substituce by měl za následek velmi vysoké náklady pro EU a potenciálně vyšší než náklady, které nese Rusko. Tento extrémní názor nebere v úvahu možnosti substituce v různých stadiích hospodářské činnosti, jednoduše by to vedlo k poklesu výroby, který by se přesně rovnal množství ztracené energie. Naštěstí je realita méně zjednodušená: náhrady energie lze nalézt, nebo meziprodukty, které nespotřebovávají energii (nebo jsou energeticky méně náročné), mohou nabízet i noví dodavatelé. Kromě toho se spotřebitelská poptávka může posunout směrem k jinému zboží, pokud se toto energetické zboží stane příliš drahým nebo již nesplňuje potřeby. Historie je plná příkladů, ve kterých jsou takové substituční mechanismy zavedeny.
Jak můžeme posoudit ekonomické účinky embarga s přihlédnutím ke všem možnostem substituce a úpravy cen na všech trzích?
Základním problémem tohoto typu hodnocení je, že politika embarga mění globální výrobní řetězec s kaskádovými účinky specifickými pro každou zemi. Na základě modelu, který vyvinuli Baqaee a Fahri, se týmy výzkumníků nedávno pokusily kvantifikovat účinky embarga na ruský dovoz na úrovni EU pro Německo, Francii a širší skupinu zemí. Průměrné náklady na embargo v EU se rovnají -0,7 % snížení hrubých národních výdajů (HNE) (spotřeba domácností, investice a veřejné výdaje) za rok a na obyvatele, se silnou heterogenitou sahající od -5,3 % pro Litvu do +0 ,2 % pro Lucembursko. Německo a Francie zaujímají střední pozice se ztrátami kolem -0,3 % a -0,2 %. Konkrétně by průměrné náklady na rok a obyvatele byly asi 535 EUR pro Rusa a 230 EUR pro Evropana.
Intenzita sankcí se liší v závislosti na počtu zemí, které je uplatňují, a podle toho, zda mají vliv pouze na dovoz nebo na dovoz i vývoz. Z velmi krátkodobého hlediska vědci předpokládají, že je velmi obtížné nahradit vstupy jinými vstupy: elasticita zachovaných substitucí je třikrát nižší než běžné odhady, což je velmi konzervativní předpoklad. Následně zvážili šest různých scénářů. První dva se týkají pouze dovozu a soustřeďují se na embargo ze strany EU a zemí „nepřátelských“ k Rusku. V těchto prvních dvou scénářích se předpokládá přísné embargo na veškerý dovoz z Ruska (včetně energie), protože nové sankce EU kromě energetiky (uhlí) zakazují dovoz mnoha dalších komodit a produktů, jako je dřevo, hnojiva, cement, pryžové výrobky a pod. To vede k nadhodnocení nákladů na embargo proti ruské energetice v užším slova smyslu, ale přibližuje se to současnému stavu sankcí. Poslední čtyři scénáře zahrnují dovoz i vývoz, tedy úplné vyloučení z obchodních vztahů s Ruskem pro země, které stojí za sankcemi. Oproti prvním dvěma scénářům jsou tyto reálnější v tom, že zohledňují i exportní omezení, která jsou součástí sankčního balíčku. Například pátý soubor restriktivních opatření vůči Rusku zakazuje vývoz mnoha high-tech produktů, na kterých je Rusko velmi závislé, jako jsou kvantové počítače, pokročilé polovodiče nebo citlivé přístroje.
